Něco málo z historie Laškovského Dvorku.
Následující vylíčení osudů předků je zde obsáhlé, neboť se mě osobně dotýká a také se v naší rodině dochovalo nejvíce dokumentů.
Dvoreckou větev našeho rodu představují na počátku tři členové rodu Kutých - Kašpar (VII-31) a jeho dva (d.f. nevlastní) bratři: Jiří (VII-26) *1824 a Jan (VII-28) *1829. Ale postupně.
Paradoxně začnu Kašparem (VII-31) , přestože on nebyl zakladatelem nové větve, ba dokonce nebyl ani naším pokrevním příbuzným.
Jednoznačně ale byl nejzáhadnějším členem rodu, celé roky se mi nedařilo o něm nic zjistit. Netušil jsem, kde se vzal, kdo byli jeho rodiče, odkud pocházeli, kdy se narodil, kdy se oženil
ani kdy zemřel. Nenašel jsem žádné jeho potomky, prostě nikde nic. A přesto byl opakovaně uveden v pozemkových knihách jako majitel domu č. 5 
a polností v Laškovském Dvorku. Dokonce tam byla jmenována
i jeho manželka, ale ani o ní nic bližšího. Prostě záhada. Světélko se pak ale objevilo náhodou v zápise jedné z gruntovnic, kde bylo zmíněno, že byl z Haček. Znovu jsem tedy - nevím po kolikáté
- pečlivě pročítal matriky narozených v Hačkách z let, která připadala v úvahu a jediný člověk jménem Kašpar, kterého jsem tam našel, byl nemanželský syn jisté Mariany Koutné (1789 - 1839), otec
pochopitelně nebyl uveden. Tím jsem získal přesné datum narození (23.4. 1810) v Hačkách 23 a když mi došlo, že tuto Marianu si vzal v roce 1817 za manželku Jan Kutý (VI-18), bylo to jasné. Jan si vzal
svobodnou matku i se sedmiltetým chlapcem a osvojil si ho. Že by byl Jan jeho biologickým otcem a k otcovství se později přiznal, nepřipadá v úvahu, protože v době narození Kašpara mu bylo teprve 12 let.
Ani další osudy Kašpara, které jsem postupně dohledal, nebyly nijak radostné. A dohledat je byla práce veskrze detektivní. Na stopu jeho manželky mě přivedl malý
lístek s pozváním k projednání její pozůstalosti, který mi náhodou věnoval jeden současný chalupář ze Dvorka,
který jej našel ve svém stavení při jeho renovaci. Hromadu času mi zabralo najít záznam o Kašparově svatbě. Teprve po pročtení matrik všech obcí v okolí jsem ho objevil a to mě zase přivedlo
k odhalení jeho - do té doby netušeného - pobytu v Čuníně. Pak už byl jen krůček ke konstrukci, že důvodem toho mohlo být, že v Čuníně
č. 8 
žila v té době rodina tkalcovského mistra a domkáře
Františka Matonohy. Pak už do toho zapadalo i to, že Kašpar byl totiž předtím v učení u tkalcovského mistra Josefa Kutila v Prostějově - (viz potvrzení z roku 1832 kde se píše toto a k Matonohovi asi
nastoupil jako tovaryš. Více by napověděly sčítací archy, kdyby se dochovaly (pro Čunín existují až od r. 1880).
V konické matrice oddaných se píše, že se Kašpar v 1834 (stále bytem v Čuníně 8) jako syn Jana Kutého z Haček
oženil s Marianou Grablovou z Benešova (u Blanska - pozn. JK). Kašpar byl sice vyučený tkadlec, ale stále byl poddaným laškovského panství a i na něj se vztahovalo osvobození od roboty - přepis zde a převod pracovních povinností na poplatky
vrchnosti:
„Listina o vyproštění dominikálních domků pod čísl. 5 v Dvorku a při něm se nacházejícími dominikálními rolmi Kaspara Kutý. Název na rok vypadajících povinností: činže z rol
...1 zl. 15 kr, činže domovní... 1 zl. 14 kr, laudamka ...7 kr, pospolu ...2 zl. 37 kr“ Z toho byl pak vypočítán výroční plat: „1 zl. 42 kr stříbra a v přepočtu na kapitál 34 zl. 16
kr. Bez náhrady odpadají: 36 kr W.W. co reluice za 13 roboty.“
Můžeme jen spekulovat proč se odstěhoval z rodné obce Hačky (že by únik před stigmatem nemanželského dítěte nebo jen hledání zaměstnání v tkalcovství?), nicméně z listinných
dokumentů advokátní kanceláře Morice Svatona v Konici vyplývá, že už v roce 1846 si Kašpar s manželkou koupili
ve Dvorku dům č.5 - přepis zde. Podle záznamů ve Stabilním katastru (1853) a pozdějších sčítacích arších
v něm bydleli ještě v roce 1869 a dokonce tam s nimi bydlela i Kateřina Grablová *1845 z Úsobrna jako děvečka (neteř Mariany, nemanželská dcera Veroniky Grablové).
Situace se změnila při sčítání v r 1880, které zastihlo Kašpara a Marianu jako výměnkáře v čísle 14 u manželů Františka Hrazdila (z Přemyslovic) a jeho manželky Kateřiny (rozené Grablové - svatba
1873) - tedy té co u nich pracovala jako děvečka. Hrazdilovi tento domek koupili v roce 1875 od Antonína Růžičky a jeho manželky Mariany. Podivný je ale údaj ze sčítání lidu v r 1890, kde
jsou Kašpar s Marianou zapsáni jako jediní obyvatelé domku č. 20, protože v soudním protokolu z 1899 Hrazdil prohlašuje, že Kašpar zemřel - přepis zde u něj, tedy ve výměnku při č. 14. V jejich původním
domku č.5 v té době bydlí Jan Marek s manželkou Františkou. Při sčítání v 1900 již nejsou ani Kašpar ani Mariana nikde uvedeni protože již oba předtím zemřeli. Děti žádné neměli a tak Kašpar
ještě za svého života prodal své pozemky Františku Hrazdilovi a v závěti - přepis
zde si přál utržené peníze použít na svůj pohřeb, zbytek pak odkázal kostelu v Laškově. Se závětí
byly od počátku potíže. K soudu ji donesla Františka Dolanská z Konice v nezapečetěné obálce (proč ona když Kašpar bydlel u Hrazdilů a do Konice by jen těžko došel?) a nebyla sepsaná u notáře. Nicméně
soudním protokolem - přepis zde byla uznána za platnou. Při jejím projednávání vznáší František Hrazdil požadavky na proplacení nákladů s pohřbem a soud je v zápisu koriguje - přepis zde a nakonec rozhodne takto - přepis zde. Ale i tak ještě v roce 1903 nebyly pozemky po Kašparovi
připsány F. Hrazdilovi jak uvádí soudní dokument - přepis zde kvůli jejich opomenutí v závěti a tak se toho v žádosti jmenovaný dožaduje přípisem
k soudu - přepis zde.
V úvodu zmínění bratři Jiří a Jan byli synové familianta a chalupníka Jana (VI-18) a jeho manželky Mariany Koutné ze
Slavíkova č.4.
Nejprve k Jiřímu. Matrikář zapsal jeho narození v roce 1824 takto:
Familiant a tkadlec Jiří (VII-26) se oženil s Josefkou, dcerou Josefa Otta, hostinského v Pěnčíně, a měli spolu celkem
devět dětí. Bydleli v chalupě, která kdysi patřila Josefu Langrovi, od něj ji roku 1842 koupil Jan Kutý (VI-18) a pak přenechal synovi Jiřímu a jeho manželce, což je zachyceno v
pozemkové knize - přepis zde. Jiří byl (stejně jako ostatní v té době) poddaným laškovského panství. Po zrušení roboty r. 1848 byl každému poddanému vystaven doklad o převodu jeho
dosavadních robotních povinností na peněžité dávky - viz text v obecné části. Titulní strana dokumentu vypadala takto:
Text tzv. „Listiny o vyproštění“ byl jednotně předtištěn (ručně se vepisovaly pouze konkrétní povinnosti a sumy). Kopie originálních dokumentů jsou zde. Pro Jiřího (VII-26) měly náhrady za robotu tuto konkrétní podobu - viz přepis plného znění.
Osudy dětí Jiřího (VII-26) byly následující: nejstarší Josef (VIII-39) *1850 se poměrně pozdě oženil s Emilií, dcerou Josefa
Dostála, familianta ve Dvorku, bydleli v č.p. 2 
a
přestože se oba dožili vysokého věku, měli jen jednu dceru - Marii (IX-59) - kmotry byli Eduard a Františka Kutí, která zemřela ve věku dvou let na hnisavý zánět mandlí. Její otec Josef (VIII-39) zemřel na srdeční adynamii
(ve stejný den jako jeho bratr Antonín VIII-41). Jeho manželka Emilie zemřela o 24 let později na bronchopneumonii a je to uvedeno i v laškovské kronice. Roku 1902 nechali tito manželé na své náklady postavit na vršku za vesnicí při polní cestě směrem na Novou Dědinu kamenný kříž, který tam mezi třemi
mohutnými kaštany stojí dodnes a na jeho zadní straně je věnování s tímto textem: „Ke cti a chvále Boží věnovali Josef a Emilie Kutý, 1902.“
Emilii se asi po smrti manžela v roce 1928 nevedlo moc dobře, poněvadž už v roce 1931 prodala manželům Cyrilovi a Marii Kutým z Laškovského Dvorku dva kousky pole celkem za 1000 Kč. Asi to nestačilo a
a roce 1935 prodává pozemek manželům Aloisi a Heleně Kutým jak se píše v kupní smlouvě.
Pravděpodobně se její finanční situace nezlepšila nadlouho a tak si v roce 1936 si vypůjčila od Spořitelního a záloženského spolku v Nové Dědině 5 300 Kč
(smlouva) a hned v následujícím roce dalších 2 000 Kč
(smlouva). Jak se jí dařilo půjčky splácet nevím, ručila nemovitostmi.
Po Josefovi se narodila Anna (VIII-40), která se provdala za Jana, syna Jana Konečného, familianta ve Dvorku č. 116 a s manželem
získali na základě svatebních smluv domek - přepis zde.
Druhý syn Jiřího - Antonín (VIII-41) *1854, familiant na Dvorku č.1, byl odveden 4.4. 1876 jako pěšák ke 3. kumpanii (rotě)
řádné zemské obrany na 12 let, svobodný, povolání tkadlec, propuštěn 31.12. 1988. Popis podle vojenských záznamů praví: vlasy blond, oči modré, obočí blond, nos malý, ústa malá, brada špičatá,
obličej podlouhlý, zvláštní znamení žádné, očkován, mluví moravsky, výška 1,635 m , obvod hrudníku 0,830 m. Kopie vojenských dokumentů zde. V roce 1878 se oženil s Barborou, dcerou Františka Trnky, chalupníka v Krakovci
21 a měli devět dětí, z nich většina velmi brzy zemřela, takže v této větvi rod asi nepokračoval, pokud syn Cyril (IX-64) *1887,
který se oženil s Marií Dopitovou, neměl nějakého mužského potomka, což je vzhledem k věku, ve kterém se brali, dosti málo pravděpodobné, ale zatím se to nepodařilo dokázat ani vyvrátit. Bydleli v domě
č.25 
a měli ho od roku 1936 pojištěný proti požáru.
Hned na počátku války byl Cyril spolu s ostatními odveden do armády jak je zaznamenáno na stránkách Kroniky Laškova.
Děti jsem nevypátral, zato je o Cyrilovi ještě jedna zmínka v laškovské kronice a to z roku 1938, kdy v se okolí Laškova vyskytovala slintavka a kulhavka skotu.
Cyrilovi bratři Alois (IX-62) a František (IX-66) zemřeli na psotník, Antonín (IX-63)
na nádor levé nohy, ze sester Filoména (IX-65) na tuberkulosu plic a mladší Josefa (IX-67) na bronchitidu.
Nejstarší z dětí Mariana (IX-60) se provdala za Vojtěcha Dočkala ze Zastávky, mladší Amálie (IX-61) měla za manžela Antonína Rašku z Kandie a nemladší Anna (IX-68) se provdala za Emanuela Přikryla.
Jejich otec Antonín (VIII-41) zemřel v 74 letech na rakovinu žaludku (ve stejný den jako jeho bratr Josef VIII-39) a jeho manželka Barbora již v lednu téhož roku na zápal plic.
Zato do dnešních dnů trvá větev, kterou založil další Jiřího syn - Jan (VIII-42) *1857, který se oženil s Annou Lakomou, dcerou
Josefa Lakomého, familianta ve Vilémově 33, a stal se domkařem tamtéž. Jenže Jan se v 30 letech oběsil a Anna se pak vdala znovu - za Františka Bartáka (viz Vilémov)
Janův bratr Alois (VIII-43) *1859 
se stal zakladatelem další významné dnešní větve. Ve 20 letech byl 1.4. 1879 odveden k 54.
pěšímu regimentu (pluku - pozn. JK) za závdavek 3 zlatých, na 3. linii, na 7 let do zálohy a 2 roky v zemské obraně. Dále je o něm uvedeno: povolání tkadlec, vlasy blond, oči modré, nos
proporcionální, brada oválná, obličej podlouhlý, očkovaný, mluví moravsky, gramotný, výška 1,69 m, obvod hrudníku 0,86 m. Vlastnosti: veselý, dobromyslný, se smyslem pro čest.
Stupeň výcviku: jako pěšák obstojně vycvičený, v odhadování vzdálenosti nedostatečný. Vzdělání: venkovská škola, chování ve službě - k představeným poslušný, ochotný, spolehlivý. Dne 31.12.
1889 oprávněn nosit pamětní medaili a 31.12. 1901 propuštěn z vojny. Kopie vojenských dokumentů zde. Jeho potomstvo s Josefkou Dočkalovou je četné a protože žili v Kníničkách je více napsáno v příslušmé kapitole.
Po těchto dětech měli Jiří s Josefou Ottovou dceru Jenovefu (VIII-44) a syna Eduarda (VIII-45) *1864, ale oba zemřeli již jako děti.
Jejich matka Josefka zemřela v 1903 sešlostí věkem a její manžel Jiří o 11 let později na "obrnu srdce".
Pro mne osobně má největší význam další syn Jiřího - Eduard (VIII-46) *1867 
- (de facto Eduard II.) - familiant, jenž
se oženil s Františkou 
, dcerou Josefa Schneeweisse, familianta ve Dvorku
č. 15 
.
Podmínky sňatku upravovala obsáhlá svatební smlouva - přepis zde, která dobře ilustruje dobové poměry a
je to krásná ukázka tehdejších právních dokumentů. Ke smlouvě patří i další zajímavý dokument,
vlastnoručně napsaný novomanželkou (svědci Jan Henek a Jan Vogl):
"Kvitance.
Nížepsaná potvrzuje tímto, že od své matky Marie Schneeweisové jakožto věno obdržela familii číslo 15 v Laškovském Dvorku dle smlouvy svatební a že tedy již od matky své nikdy ničeho
požadovati nemůže. Na důkaz toho slouží její vlastnoruční podpis a podpisy dvou hodnověrných svědků. Františka Kutá "
Za svobodna se Františka Šnevajs(ová) podepisovala takto (kurentem):
Rodiče Františky - Josef a Mariana Schneeweissovi - nechali v roce 1886 na své náklady postavit za vesnicí při cestě k samotě "Potoky" kamenný kříž,
který tam stojí dodnes a v roce 2004 byl renovován. Myslím, že dnes již nikomu z kolemjdoucích (ba ani místních) jména na zadní straně kříže nic neříkají
a tak to aspoň připomínám v tomto textu.
Z doby o něco pozdější se zachovaly společné podpisy manželů Eduarda a Františky (už provdané Kuté):
Úzké vztahy s rodinou Schneeweissových, kam se Eduard přiženil, dokládá i přípis
c.k. okresního soudu v Konici pro hromadnou sirotčí pokladnu ze dne 2. ledna 1901, ze kterého vyjímám: „...dále poukazují se manželé Eduard a Františka Kutých č.15 v Laškovském Dvorku,
co majitelé hypotéky a dlužníci, aby ze sirotčí pohledávky nezletilého Františka Šnevaise 500 zl.. podle odevzdací listiny ze dne 7. srpna 1898 na usedlosti č.15 v Laškovském Dvorku váznoucí
4% úroky od 7. srpna 1890 na místo do sirotčí pokladny do rukou Marie Khýrové (dříve Šnevaisové), co matce tohoto sirotka, na vychování vyplácel. Marii Khýrové se nařizuje, aby vysvědčení
syna svého Františka každoročně v prázdniny ku nahlédnutí sem předložila.“
Rodině Eduarda se asi v hospodářství celkem dařilo, protože v roce 1926 kupuje nové, tehdy ne zcela běžné, zemědělské stroje - 14-ti řádkový secí stroj a vyorávač brambor. V roce 1929
mu pak prostějovská firma Wichterle & Kovářík potvrzuje objednávku mlátičky. Ta skutečně byla
dodána a já si ji pamatuji, jak ještě v 80-tých letech minulého století
stála ve stodole a byla funkční! V roce 1932 si pořídili domácí vodárnu (tzv. "Darling") pro čerpání vody ze studny a firma Sigmund jim za ni poslala účet.
Eduard s Františkou byli dosti aktivní i společensky - např podporovali dobročinné spolky jako byl Cyrilo-Metodějský spolek na Velehradě,
kupovali knihy církevních nakladatelství o čemž se dochovaly účtenky a dokonce zápis členů rodiny na předsádce jedné z nich.
V roce 1926 dělá i další velkou investici - koupi domu
č. 16 od manželů Novákových, což je zaznamenéno v laškovské kronice takto. Později dostal Eduard obsílku od notáře Aurela Štourače v Konici aby se dostavil i s oběma syny k jednání -
asi ohledně smlouvy na koupi domu, protože již tři měsíce předtím proběhlo "projednání knihovního pořádku" u soudu v Konici pro které synové vystavili svému otci plnou moc. Podle zmíněné smlouvy koupili společně Eduard a jeho synové od manželů Novákových domek č. 16 (do roku 1884 č.p. 59) se zahradou, který tehdy stál hned za
domem Schneeweissových 
. Proč jej koupili mi není jasné - přece bydleli v čísle 15 a k čemu by potřebovali sousední malý domek? Kvůli k němu patřící zahradě? Odhaduji, že přikoupený domek zanikl
někdy po roce 1930, protože jeho parcela byla v 1939 sloučena se zahradní parcelou č. 960. Když jsem tam jako dítě trávil prázdniny, tak už z domku zbyla jen zarostlá nízká kamenná zídka v horní
části zahrady připojené k domu č. 15. A tak se asi stalo, že když si Eduardův syn Alois (IX-77) v roce 1934 postavil o kus dál nový dům tak mu bylo přiděleno staronové číslo popisné 16 
.
Současní majitelé ho upravili do této podoby (pohled na obytnou část od přístupové cesty).
V roce 1918 zemřela Františka Kutá (na "obrnu srdce") a c.k. okresní soud v Konici nařizuje, aby polovina domu byla
rozdělena mezi její syny. K jejímu úmrtí napsal Eduardovi jejich rodinný přítel Simenon Koudelák tak trochu netradiční kondolenci.
Když pak v roce 1945 zemřel i její manžel Eduard (na bronchopneumonii), vyzval notář Aloise aby se dostavil k vyjasnění situace kolem vlasnictví domu č. 15
přípisem a na základě toho pak došlo k rozdělení dědictví mezi oba bratry tak
jak uvádí odevzdací listina. Tyto notářské úkony se
docela prodražily jak je vidět z vyúčtování zaslaného notářem - celkem oba
zaplatili 3 550 Kč (za to se dal koupit malý domek)!
Po 2. sv. válce si bratři své podíly navzájem různě "prodávali", ale v praxi asi jen vyměnili, protože Josef kupuje od bratra Aloise 1/4 domu č.p. 15 v Laškovském Dvorku
(smlouva) a 1/3 zahrady tamtéž
(smlouva),
Alois pak zase od Josefa kupuje 1/4 jeho pozemků (smlouva),
které tento obdržel jako dědidctví. Předpokládám, že motivací výměny byla legalizace stavu, kdy Alois měl dům postavený částečně na pozemcích, které de iure patřily Josefovi a Alois zase převedl
na Josefa svou po rodičích zděděnou část domu č.p. 15, kterou již k bydlení nepotřeboval. Na dům pak Josef uzavřel pojistnou smlouvu.
Starší syn Josef (IX-76) 
zůstal
až do smrti svobodný. V roce 1915 asi prodělal nějaké onemocnění (asi kožní), poněvadž mu byl vystaven tento recept pro lékarnu U černého orla v Prostějově:
Z roku 1921 se dochovalo potvrzení o výsledku jeho odvodního řízení: „Osvědčení. Kutý Josef, povoláním rolník,
narozen 26.11. 1899 v Něm. Brodku, politický okres Litovel, příslušný do Něm. Brodku, vysoký 164 cm byl uznán odvodní komisí neschopným k vojenské službě se zbraní i k pomocné službě a
proto nebyl odveden. Jmenovaný jest v míru zproštěn branné povinnosti, podléhá však vojenské dani podle zvláštního zákona. Za mobilizace a ve válce jest povinen podle svých schopností a sil
k službám podle §3 branného zákona z roku 1920, mimo to podléhá za mobilizace a ve válce povinnostem uvedeným v § 28 téhož branného zákona. V Konici, 9.3. 1921." V potvrzení je chyba -
nenarodil se v Německém Brodku (dnes Brodek u Konice - pozn. JK) ale v Laškovském Dvorku, kde i celý život bydlel a jak - kromě jiného - dokládá i policejní přihláška. Stejně je to uvedeno v jeho občanské legitimaci z roku 1940. Důvod
neodvedení se mi nepodařilo zjistit, poněvadž osobní spisy vojáků narozených v letech 1887-1910 byly na příkaz ředitele vojenského archivu v Trnavě v 70-tých letech 20. stol. neuváženě
skartovány. Původně jsem si myslel, že jej neodvedli kvůli malé výšce, ale to vylučuje ustanovení tehdejších předpisů, kde se výslovně píše že minimální výška vojáka musí být 152 cm a pro
armádní písaře či řemeslníky dokonce stačilo 150 cm. Jiný důvod mě nenapadá, protože jsem jej osobně znal skoro 40 let, každoročně s ním trávil část prázdnin a dokonce nás děti po jistou
dobu hlídal, když rodiče byli v zaměstnání. Mimo to normálně fungoval na poli, v domácnosti apod. Asi se mu nějak podařilo z vojny "vymluvit". Možná tenkrát pochopili, že pro jeho mírumilovnou
a neskutečně dobrosrdečnou povahu by vojna nebyla to pravé. Celý život pracoval v zemědělství - napřed v hospodářství svého bratra Aloise, po roce 1957 jako člen JZD v Laškově za což mu byl v
roce 1964 vyměřen důchod. Zemřel sešlostí věkem - úmrtní list (dožil se 96 let, čímž zatím drží rodové prvenství v dlouhověkosti). Dochovala se i faktura za jeho pohřeb.
Jeho mladší bratr Alois (IX-77) *1902 
- rolník - (porodní bába byla Amalie Bednářová z Kandie a kmotři Alois a Josefa
Kutí z Kníniček), byl odveden v roce 1922 a v záznamech Vojenského archivu je napsáno: povolání rolník, svobodný, mluví a píše česky, vzdělání: 2 třídy obecné školy a 2 třídy zimní hospodářské
školy. Vlasy kaštanové, vousy oholené, oči modré, obočí světlé, nos tupý, ústa souměrná, brada úzká, obličej podlouhlý, výška 170 cm, obvod hlavy 59 cm, velikost ochranné masky 3/101, velikost
obuvi 9, schopen a odveden bez vady. Odveden na 24 měsíců činné služby, branná povinost v I. záloze do 31.12. 1942, ve II. záloze do 31.12. 1952. Zařazen 1.10. 1922 k 302. praporu těžkého dělostřeleckého
pluku, přísaha 28.10. 1922. Byl přidělen k 6. autohoufnicové baterii jako vojín (dovolenka). 1.5. 1923 povýšen na svobodníka. Když měl polovinu vojenské služby za sebou, poslal rodičům toto
oznámení. Absolvoval poddůstojnickou školu s dobrým prospěchem a byl určen jako mířič
a dělovod. 21.9. 1923 povýšen na desátníka a 11.3. 1924 na četaře. 22.7. 1924 vyznamenán odznakem pro dělovody. Z vojny se dochoval jeho poznámkový notýsek z roku 1923 a pro ukázku z něj
přikládám kopii dvou stran a nákres schématu 150 mm šrapnelu. Kopie ostatních dochovaných vojenských dokumentů zde. 22.9. 1924 byl propuštěn do I. zálohy. Absolvoval vojenská cvičení v letech 1927, 1929, 1931 (po 3 týdnech). Při přezkumu (datum neuvedeno) zjištěna slepota pravého
oka po poranění (při řezání dřeva na cirkulárce mu do oka vlétla tříska) proto bylo změněno jeho zařazení - nově jako skladník. Dne 24.9. 1938 presentován a odveden k vykonávání činné vojenské
služby v důsledku nařízené mobilizace a 18.10. 1938 propuštěn z činné služby v důsledku demobilizace.
Z dob jeho aktivní vojenské služby u těžkého dělostřelectva se kromě jiného dochoval i jakýsi kartonový evidenční lístek, včetně čísla pušky:
Po návratu z vojny si v rodné vsi postavil v letech 1933 - 1934 nový dům č. 16 - byla mu sice vyměřena domovní daň ve výši 30 Kč, ale na jeho žádost byl dalším výměrem
od ní na prvních 25 let osvobozen. V domě pak bydlel se svou manželkou Helenou Dostálovou 
(domovský list), dcerou Františka Dostála,
chalupníka v Pěnčíně. V rodinném archivu se dochovaly soupisy nákladů na stavbu obytné i
hospodářské části a v laškovské kronice se zase dochoval záznam o dokončení stavby v roce 1934.
Cihly asi odebíral z cuhelny velkostatku v Čechách pod Kosířem jak o tom svědčí potvrzení objednávky (ale asi to byla vzhledem k ceně jen malá část dodávky) a střešní tašky od firmy Wawerka z Lipníka nad Bečvou.
Ve faktuře bylo chybně naúčtováno o 300 kg cementu víc a asi proto dědeček otálel se zaplacením a firma mu poslala upomínku.
Z dnešního pohledu jsou náklady komické, přestože je to dodnes největší dům v celé vesnici a hospodářské stavení mělo na tehdejší dobu vyjímečné parametry - např. prostorný
a světlý chlév pro ustájení 24! kusů hovězího dobytka s automatickými napáječkami na tlakovou vodu. Stavba chlévů byla dokončena až v roce 1936 a zednický mistr Křupka z Přemyslovic za ni poslal tento účet.
Koně, které měli pro práci v hospodářství jim byly za války zabaveny pro armádu a tak po jejím skončení si ako náhradu za ně
Alois vyžádal přidělení vyřazených armádních koní, které u něj ve zbídačeném stavu zanechala Rudá armáda. Byly to koně vycvičené pro pohyb po bojišti tak aby např.
při hluku dělostřelby zalehli na zem. Vzpomínám si, že mi děda Alois vyprávěl, že jednou když se blížila bouřka tak spěchali rychle svézt seno z pole pod střechu,
ale po cestě silně hřmělo a koně si lehli na cestu a nebylo možné je donutit jet dále, takže fůra se senem zmokla. Stejně jako jeho otec Eduard se i on chystal na hospodaření ve velkém. Nakupoval další pozemky,
např. od Emílie Kuté ze Dvorka, Aloise Blahuška z Laškova, Anny Sklenářové z Kandie, manželů Konečných z Laškova, manželů Zatloukalových a dokonce i kus lesa od
manželů Dostálových z Přemyslovic. Změna majitelů byla zanesena do pozemkové knihy
na zakladě usnesení soudu. Po čase ale vznikl ohledně lesa spor majitelů s
obcí kvůli jeho hranicím a zastupitelé Nové Dědiny protokolem požadují jejich přeměření.
Bylo svoláno jednání přímo na místě za účasti zeměměřičského znalce. Jako kluk si pamatuji,
že v i dobách, kdy les už byl zestátněn, jsme chodívali do toho - jak se stále říkalo "našeho" - lesa na houby. Těm nově přikoupeným kouskům pole se i nadále říkalo podle jejich předchozích majitelů - tedy např. Benešovo, Sklenářovo...
Nicméně i děda Alois v roce 1957 podává přihlášku (v předtištěném formuláři výslovně stojí že "dobrovolně") do JZD (jednotné zemědělské
družstvo) v Laškově. Podle data se zdá, že dosti dlouho odolával kolektivizaci a nakonec v JZD pracoval až do důchodu. Co jiného mu taky zbývalo. Stejně tak i manželka Helena - ta má dokonce dvě verze přihlášky
- asi proto, že v první, kterou vyplňovala sama (dle rukopisu), napsala nesprávnou adresu - Laškov 106.
Druhou již evidentně za ni vyplnil manžel Alois a totéž i pro svého bratra Josefa, obě jsou nejen vyplněny ale i podepsány stejnou rukou. Jak vypadal skutečný vlastnoruční podpis Josefa se lze přesvědčit v jeho
občanské legitimaci z roku 1940 - jsou tam dokonce hned dva vedle sebe a naprosto shodné.
Ale tenkrát asi nikdo nepátral po pravosti podpisu, hlavně že nějaký byl. Aloisovo jméno se vyskytuje i v kronice obce Krakovec, kde je v roce 1962 uveden mezi členy
představenstva družstva jako "živočichář".
Po válce byla o vše nouze, potraviny byly na lístky a zemědělci museli hlásit kolik čeho vypěstovali (např porážku prasete) a část z tohbo odvádět státu.
Ale i tak Alois s Helenou už před 2. sv. válkou, ale hlavně během ní a po ní, podporovali příbuzné ve městech (např. Kutí ve Starém Městě u Frýdku, Josef Lakomý, Cekotovi ve Zlíně, Jakešovi v Prostějově apod.) zásilkami
nedostatkových potravin - maso, sádlo, ořechy, jablka a tady přikládám jeden z dopisů, který to dosvědčuje.
Po válce byla o vše nouze, potraviny byly na lístky a zemědělci museli hlásit kolik čeho vypěstovali (např porážku prasete) a část z tohbo odvádět státu.
Z roku 1940 se dochovala stvrzenka za poplatek v Zemské nemocnici v Olomouci - poněvadž je vystaven
na Helenu a datum nástupu se přesně shoduje s dnem narození jejího syna Aloise, předpokládám, že je to účet za pobyt v porodnici. Ve vyšším věku Helena utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti a nutností pozdější
reoperace komplikovanou zápalem plic, na který zemřela - tady je faktura za její pohřeb.
Alois s Helenou měli tři děti: Jaroslava (X-64), Františku (X-65) a Aloise (X-66).
Nejstarší z jejich dětí Jaroslav (X-64) *1934 
-
se v roce 1950 hlásil ke studiu na gymnáziu
v Prostějově (napsal si koncept životopisu), ale nebyl přijat - možná díky kádrovému posudku, který na něj napsal nějaký režimu loajální občan,
a tak si podal žádost o dálkové studium na veterinární škole v Kroměříži. Svou školní anabázi popisuje v druhém
konceptu životopisu. Po absolvování veterinární školy dostal sice doporučení
ke studiu na vysoké škole, ale opět nebyl přijat. Takže následovala vojenská služba (radista) obci Šahy na Slovensku u maďarských hranic. Z té doby se také zachovaly
propustky. Vojna se mu protáhla o 2 měsíce kvůli nepokojům v Maďarsku kdy hrozilo, že čsl. armáda bude použita jako invazní vojsko.
Při studiu na veterinární škole se tam seznámil se svou budoucí manželkou Ludmilou Moricovou 
,
dcerou Františka Morice z Chvalnova (audio), která tam pracovala jako kuchařka (pracovní smlouva). Bydleli pak v podnájmu v Kroměříži a po několika letech se stali členy bytového družstva a
v roce 1964 se nastěhovali do prvního panelového domu, který byl ve městě tehdy postaven jako novinka. Mají čtyři děti, nejstarší syn Jaroslav (XI-48) (autor těchto řádků) se oženil s Jiřinou
Spoustovou, dcerou Eduarda Spousty z Brna, žijí v Brně spolu se svými dvěma dětmi - Hanou (XII-49) provdanou za Jana Vybírala a Martinem (XII-50). Prostřední z bratrů,
Vladimír (XI-49) *1962 se oženil s Janou Ježovou (Klofáčovou), dcerou Josefa Ježe ze Zářičí, bydlí v obci Žalkovice a mají dvě děti - Evu (XII-51) - manžel Jan Vymětalík (dcery Tereza a Klára)
a Tomáše (XII-52). Tomáš má s manželkou Evou Dlabajovou syny Omdřeje (XIII-35) a Adama (XIII-49) i dceru Emu (XIII-55).
Po nich měli Jaroslav s Ludmilou dvojčata Jiřího (XI-50) a Ludmilu (XI-51). Jiří (*1965) se oženil s Petrou Procházkovou, dcerou Jiřího Procházky z Kroměříže, bydlí v
Kroměříži a mají syna Michaela (XII-53) a Daniela (XII-54). Michael má s Kristýnou Vitmanovou (původem z Kazachstánu) syna Filipa (XIII-36) a
dceru Karolínu (XIII-59). Jiřího sestra Ludmila (XI-51) se provdala za Petra Holuba, bydlí v Hradci Králové a mají syna Jana a dceru Zuzanu.
Veterinář Jaroslav (X-64) dostal za svou práci několik ocenění (samozřejmě poplatných tehdejší době), pro ilustraci přikládám třeba ty z let 1969,
1976 a 1988.
Ve vyšším věku již byl pak dosti nemocný a proto dostal průkaz ZTP, stejně jako manželka Ludmila. Dochovala se i jeho průkazka na městskou hromadnou dopravu.
Aloisova dcera Františka (X-65) 
se provdala za Františka Cinka 
z Domamyslic,
její mladší bratr Alois (X-66) 
zůstal svobodný.
Když mu bylo 7 roků srazilo ho auto a utrpěl zlomeninu nohy s níž musel být převezen na léčení do nemocnice.
V roce 1954 napsal jako domácí úkol charakteristiku osoby - své maminky Heleny. Tak, jak si ji z pozdějších let pamatuji já, tak ji docela vystihl, jen už byla shrbená a zcela šedivá. Jeho školní docházku
dokládají i dvě žákovské knížky. Z té první (r. 1950) přikládám kopii rozvrhu vyučovacích hodin (včetně soboty) a z té druhé (r. 1954) seznam předmětů s vyučujícími
a čtvrtletních klasifikací, které pokaždé podepsal otec Alois. Ve 12 letech se učil hrát na klarinet, ale pak se mu rozbil a firma píše jeho otci, že jej nemůže opravit. Z doby jeho pozdějších studií se zachovala žádost o
stipendium. Možná mu pomohlo i to, že v té době už jeho rodiče nebyli soukromými zemědělci,
ale členy JZD, což je také v žádosti patřičně vyznačeno. Po ukončení fakulty v Brně (foto z promoce)
pracoval jako veterinární lékař a bydlel v Laškovském Dvorku až do smrti (mozkové krvácení).
Z roku 1972 se dochovala jeho žádost o turistické vízum do Itálie. V kronice obce Bohuslavice se s ním pojí kuriozní zápis
z roku 1975 o setkání s losem při jízdě po jeho veterinárním obvodu. V roce 1994 požádal JZD Budětsko o
náhradu vykácených stromů
Posledním dítětem Jiřího a Josefky z Laškovského dvorku byl Theodor (VIII-47) (někde Bohdan), který se oženil s Annou
Očenáškovou z Nové Dědiny. O jejich početné větvi více tam.
Sčítání lidu v roce 1857 uvádí v Laškovském Dvorku tyto osadníky (podle čísel domů):
| 1 - Jiří Kutý | 17 - Anton Konečný | |
| 2 - Jan Müller | 18 - Ignác Strnad | |
| 3 - Jan Straka | 19 - Jan Hoffmann | |
| 4 - František Müller | 20 - František Trávníček | |
| 5 - Kašpar Kutý | 21 - Matias Blahušek | |
| 6 - Konstantin Blahušek | 22 - Vincenc Reichstädter | |
| 7 - Simon Pytlíček | 23 - Jan Konečný | |
| 8 - Jan Marek | 24 - Jan Hönig | |
| 9 - František Pachl | 25 - Anton Reichstädter | |
| 10 - Josef Schneeweiss | 26 - Josef Müller | |
| 11 - Jakub Sedláček | 27 - Vincenc Marek | |
| 12 - Josef Reichstädter | 28 - Jan Kutý | |
| 13 - Anton Reichstädter | 29 - Jakob Novak | |
| 14 - Josefa Benesch | 30 - Karl Dostal | |
| 15 - Josef Chrometz | 31 - Jan Benesch | |
| 16 - Sebastian Juřička | 32 - František Benesch |
- domkař a tkadlec - se oženil s Anežkou Popelkovou, dcerou Tomáše Popelky,
krejčího v Pěnčíně, ale až poté, co už spolu měli nemanželskou Marii (X-70) 
- provdala se pak za Josefa Rozehnala z Hněvotína -
k níž pak přibylo dalších osm sourozenců. Anna (X-71) 
se provdala za Františka Matala a když se jim pak v roce 1930 narodila dcera
Anna, byli jí prarodiče Josef a Anežka Kutí za kmotry, jak je vidět podle jejich podpisů v matrice.
byla dělnicí a provdala
se za vdovce Jana Růžičku *1896 (mědikovec - kontrolor) v Praze. Nejstarší syn Josef (X-73) 
- obuvník - se v Praze seznámil a
později i oženil s Marií Remešovou (*1903 v Borohrádku) a v Praze pak žila i jejich dcera Irena (XI-58) provdaná za Vladimíra Remeše. Po její smrti v 1978 pak žil s vdovou Annou Koutnou (roz. Erbenovou) ze Slavíkova.
a Aloisovi (X-75) 
je psáno v části Laškov, poněvadž se tam přestěhovali. Rudolf (X-76) *1911 
- stolařský mistr - se přiženil do Čunína - dále viz Čunín.
Další potomek - Jaroslav (X-77) 
pracoval jako úředník v Praze a tam se civilně oženil s dělnicí Jaroslavou Procházkovou (z Adamova u Čáslavi), jejich dcera Jarmila (XI-69)) 
se provdala za bulhara Milana Ruseva do Prahy. Poslední ze
sourozenců - Miroslava (X-78) 
byla švadlenou a provdala se za úředníka Ludvíka Klolaříka (*1913 ve Vídni) a žili také v Praze.
v Laškovském Dvorku své manželce Anežce za 5 000 Kč s tím, že tato za něj uhradí
dluhy ve výši 3 400 Kč a zbývajících 1 600 Kč jí dává darem (d.f. odpouští). Jeden dluh byl u Rolnicko-občanské záložny v Přemyslovicích a druhý u dcery Anežky Kuté (kuchařka v Praze).
Dům ale asi nakonec dostal zpět do jeho dědictví, protože manželka Anežka zemřela o 14 let dříve než Josef, který pak umírá v roce 1957 na tuberkulosu kostí o čemž (kromě jiného) svědčí i zápis v laškovské kronice. Dům byl pak dlouhá léta opuštěný a chátral, po roce 2020 byl zbourán a nyní již na jeho místě stojí jiný dům.
- domkaři a tkalci - je psáno v části Krakovec, poněvadž se tam s manželkou Josefou, dcerou Antonína Hrdličky z Laškova přestěhoval.
jenž se jako familiant, tkadlec a hudebník
(hrál na heligon) oženil s Filomenou, dcerou Josefa Zatloukala, čtvrtláníka v Pěnčíně a přestěhovali se do Pěnčína, kde měli 7 dětí: Filomena (IX-96), Františka (IX-97), Alois (IX-98), Marie (IX-99), Jan (IX-100), Jan (IX-101) a Josef (IX-102) -
blíže v části Pěnčín. Také existují záznamy jeho o pobytu na vojně
- kopie vojenských dokumentů zde. Zřejmě v souvislosti s úmrtím Janovy matky v 1895
si soud vyžádal od faráře potvrzení kdy a kde se Jan narodil a ten odpověděl tímto lístkem - přepis
zde. Manželka Filomena zemřela poměrně mladá na rakovinu a vdovec pak musel v rámci vypořádání pozůstalosti doložit,
že dodržel všechny její podmínky, včetně daru 10 zlatých pro kostel, což mu farář potvrdil kvitancí - přepis
zde. Podruhé se Jan oženil roku 1928 s domkařkou Františkou Khýrovou
z Kandie (vdovou po Janu Khýrovi - zemřel 10.5. 1923),
roz. Hudečkovou (otec Josef Hudeček z Laškova). Ještě předtím byla Františka provdána za Jiřího Tyla, který ale padl v 1. sv. válce a měli spolu syna Josefa. Jan s Františkou žili v osadě Kandie, kde provozovali hospodu.